Kap, klap, kap (Skříně plné kostlivců)

 

Kap, klap, kap

kapání kohoutku, co utěsněn je špatně

kap, kap, kap, kap

červené conversky v prázdné knihovně

klap, klap, klap, klap

dívám se na místo, kde jsme spolu seděli

kdy jsme si v úvahách a verších city sdělili

teď už tam ani není možnost sedět

odklidili ty sedačky, jako by snad mohli vědět

že už se mě ráno neptáš, jak jsem se vyspal

že už nejsi uražený, když jsem ti včas neodepsal

venku se stmívá a já pokračuji k místu

kde tě k sobě třináctého ledna poprvé tisknu

celé to vidím tak živě před sebou

držíme se za ruce, prsty nás zebou

teď už však není zima, ve vzduchu voní jaro

jak může mít příroda na něco takového právo?

klap, klap, klap, klap

kap, kap, kap, kap

proberu se a podívám se na kapající kohoutek

kolem se vznáší až moc choulostivých pohnutek

kvůli kterým jsem se tehdy na to místo vracel

kvůli nimž hledím hluboko do ztracených vzpomínek

kvůli kterým jsem na tebe právě znovu myslel

kvůli nimž jsem jenom jeden zatracený snílek