UKÁZKA: Pozdní podzim (část 4. zpěvu)

Následující ukázka je sestavena z vybraných částí čtvrtého zpěvu, 

které na sebe ne vždy bezprostředně navazují. Opravdová chronologie 

celého zpěvu v knize se tak od této ukázky liší, navíc je i daleko rozsáhlejší 

a jasnější. Toto slouží pouze jako ochutnávka z různých aspektů knihy 

pro vzbuzení zájmu.

Prosinec – Pozdní podzim

~ Zpěv čtvrtý ~

 

Jakub

Pamatuješ? Dělali jsme anděly v spadaném listí,

Začátek babího léta – byli jsme si tolik jistí,

Nebo alespoň já – avšak Duch podzimu prozradil mi

Věci, které ví jen hvězdy — a i je to trápí velmi.

 

Duch podzimu

Vedu snílka k milenci, toť přirozená cesta srdce.

A co na tom, pro co bije srdce toho milence?

Nebo zda-li vůbec bije, hlavní vždycky láska bude!

Láska, která v barvách mých vyniká více než kdy jindy!

Omluv, Zimo, to zdržení – láska hlavní vždycky bude,

Proto srdce mladých snílků v klid nedojdou – a to nikdy.

 

Vedu oběť k vrahovi, toť přirozená cesta mysli.

Došla by ta vůbec klidu, kdyby vraha nenašli?

Spravedlnost býti musí, nepopřená nenávist,

Nenávist, jež v barvách mých vyniká více než kdy jindy!

Omluv, Praho, nadělení, jež odhalí ranní svit,

Však ta srdce romantiků v klid nedojdou – a to nikdy.

 

Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy…

 

* * *

Marie

Temný vánek vane v ústí bolestivě staré pravdy,

Jak plamínek plane v růži za nedávně kruté křivdy.

Klapi klap podpatků mých, jak kráčím tichem ulicí

Sama a v nezdolném šeru, v němž se děti poztrácí –

 

Dítětem ale už opravdu nejsem,

Nýbrž však ženou, co splatit jde dluhy,

Jelikož přestala klanět se druhým

A již Duch podzimu zavedl sem.

 

Klap a ticho, jak stanu u zchátralého zápraží –

Je to místo, kam se ani hrdina neodváží.

Možná je to ale jen dům s oprýskanou omítkou,

Ničím méně obyčejným s dvorem svým a zahrádkou –

Vedle antikvariátu s zaprášenou výlohou,

Jsem v ulici Alchymisty, jen já s šedou oblohou –

Vidím v okně slabé světlo, sama stojím venku ve tmě,

„Našla jsem ho,“ pomyslím si, „Podzime, teďka ty veď mě.“

A vánek zavane ke dveřím přede mnou,

Plamínek uhasne, pochyby uhynou,

Lísteček padlý můj podpatek probodne,

Podzim mi zašeptá přání a odpadne.

Zamčené dveře se přede mnou otevřou,

Jedno klap, druhé klap, na prahu stojím už,

Jedno klap – v předsíni – dveře se zavřou,

A tu náhle stojí v hale přede mnou strašlivý muž.

 

Děti mezi hordami spadaného listí

Zpívající na ulici Prahy

„Pozdní podzim přišel zas,

Dostal všecky do nesnáz.

Čím dýl s tebou zůstával,

Tím víc jsi ho proklínal.

Vyhaslé duše a mokré oči

Mrtvým listům nepostačí.

Tak schovejte si srdce svá,

Než na kousky je rozseká.

Pozdní podzim přišel včas,

Přišel letos, přijde zas…“

 

* * *

 

Jakub

Padá slza po tváři, jak padá lístek ze stromu,

Slza se mi v líci leskne za přesmutnou pohromu.

Už ponětí ztrácím svoje, zda mi srdce bije stále,

Bolí to, bolí to – náhle však, náhle –

Letí lístek, letí ladně,

Lehoulince dolů spadne,

Jako anděl z nebes bílých

Letí lístek v jistý konec,

Kdesi zvoní v dáli zvonec,

Na perutí křídel vílích,

Jež přiletěly s novinou,

Již stromy shodit nemohou,

Jako listí, jež je mrtvé,

Tak je teď i sestřičce tvé.

 

Padá slza po tváři, jak padá lístek ze stromu,

Slza se ti v líci leskne za přesmutnou pohromu.

 

* * *

 

Marie

„Kdo jsi a co tu kurva děláš?“ rozlehne se šerým domem –

Povislý břich, vpadlé oči, kruhy černě v žilkách kolem,

A ruce ty, jejichž dotek mučí mne až dodnes bolem –

Velké, hrubé; nehty tupé jako nejostřejší bolest.

„Co ty, holko šílená, co děláš u mne takhle v noc?

Nečum na mne a vypadni, dokud ještě budeš moct!“

Z místa se nehnu a mužův hněv sílí,

Šeptnu jen: „Vy jste tak kouzelně milý.

 

Jako v májovou noc, kdy jsem v slzách domů spěchala

Z parku, v kterém svoji duši zlomenou jsem nechala.

Pamatuješ na to děvče, které zatáhnuls v ty keře?

Tak tady jsem.“ Otočím se a pomalu zamknu dveře.

 

Hromy by létaly nad městem v tanci

Ohnivém uprostřed bezesné noci,

Dnes však klid panuje, podzimní pokoj

Tady jen maličký — ďáblův – nepokoj.

 

* * *

 

Duch podzimu

Andělé sypají lístečky, lístečky,

Vedou vás, malují cestičky, cestičky,

Jako dva duchové po časné popravě,

Jak Vilém na kole, Jarmila v jezeře,

Vrazíte v bílou síň skrz dveře, skrz dveře,

Co dělat? – netušíš – netušíš, popravdě.

 

Jakub

Ticho – ticho elektrické, po paži mi tančí výboj,

Smrt je v lásce, láska k smrti, život je boj, krutý boj.

Ruku mou ze zad svých shodíš,

Nemocnicí spěšně chodíš.

Líce v dlaně z ticha složím,

Znovu míříš k dětským ložím.

Zastavím tě – „Nech mě být!

Nech mě k Lucce odejít…!“

Cosi v srdci zemřelo mi, spáry mi jej protrhaly –

Na kolena padneš a já klečím s tebou vprostřed haly.

Hněv tvůj hoří, avšak místo kouře vidím první slzy:

„Proč ji vzali,“ šeptáš slabě, „proč ji vzali takhle brzy?“

Tak rád bych ti odpověděl – já bych radši i hned zemřel!

Chlapec, jehož miluji, však je teď tím, kdo v duši zemřel.

„Nevím,“ vzlyknu – ticho bílé – a jenom ty vzlykneš: „Prosím,“

Andělé však odešli už a zůstal jen pozdní podzim.

 

* * *

 

Praha pějíc v noc bezesnou

Mladá srdce naivní jsou, pravdy tíhu neunesou

A z lásky si jenom bolest přes své prahy přinesou.

Vidím hvězdy zářit v stovku nekončících věčných světů,

Holoubátko sněhobílé zavraždí šíp lásky v letu.

Lásku znám, jas známých očí, v nichž se světů tisíc zračí –

Příliš krásná, příliš krutá – duše bez ní nevystačí.

 

 * * *

Marie

„Pamatuješ, jak jsme dělali anděly v spadaném listí?“

Upřu svoje oči temné, obtažené černým uhlem

Za roh chodby, jenž jedinou osobu teď už jen hostí.

Upřu svoje oči temné, otočené chmurným úhlem

Za roh chodby na postavu indolentně postávaje

Uprostřed své kalamity jako v temném koutě ráje.

Celý svět se může teď ptát na jediné – co se stane,

Když z výše své hvězda spadne a na tvrdou zem dopadne?

Roztříští se, samo sebou, na nejmenší kousky prachu,

Z kterýchž zář se vytratila martyriem ráje krachu.

Je tam sám – tak, jako začal – a nyní i tak, jak skončil,

Když se chytil neznámého a v neznámo slepě skočil.

Hvězda září nejvíc v chvíli, kdy se zašlá tiše tříští,

Však je stále zřetelnou – a tak je písní labutí.

Podívá se na mne náhle – dvě oči až neskutečné

Hloubkou toho posledního, co kdy právě pocítily,

Dvě oči tak krásné, mladé – kalamitně k smrti smutné,

Dvě oči tak krásné, mladé – kalamitně v srdci mrtvé.

 

Ten pohled mne pronásledoval

Až do mojí poslední chvíle –

Navždy se mi zaryl do paměti 

S definitivní vehemencí svojí tragičnosti,

Která byla kdysi romantickou –

Leč v tuhle chvíli pouze smrtící,

A už nikdy nezapomenu na tu postavu,

Samotnou uprostřed bílé chodby stojící

Čekaje na něco, co právě odešlo, 

S rukama plnýma všeho, co se roztříštilo.

 

Nikdy jsem už nesvedla zapomenout na ten pohled, 

který mi ten den Jakub Hvězda věnoval,

A v tu jedinou chvíli mi toho svým tichem řekl více, 

než kdy ve svých básních svedl napsat,

A já ho viděla takového,

Jaký byl pod tím tolik chtěným leskem:

Samotného – se svým steskem.

 

* * *

 

Děti mezi hordami spadaného listí, 

zpívající na ulici Prahy, kde je míjí kometa padající z oblohy

„Pozdní podzim přišel zas,

Dostal všecky do nesnáz.

Čím dýl s tebou zůstával,

Tím víc jsi ho proklínal…“

 

Jakub

Pamatuješ, jak jsme dělali anděly v spadaném listí?

 

Děti

„Vyhaslé duše a mokré oči

Mrtvým listům nepostačí.

Tak schovejte si srdce svá,

Než na kousky je rozseká.

Pozdní podzim přišel včas,

Přišel letos, přijde zas, hej!“

 

Jakub

…nepamatuješ.

 

Praha pějíc v noc bezesnou

(Utichne.)

 

VŠECHNY DOSTUPNÉ VÝTISKY JSOU JIŽ ROZEBRÁNY.

PŘIPRAVUJE SE OVŠEM ZREVIDOVANÁ VERZE 

VE FORMĚ E-BOOKU JIŽ TOTO JARO/LÉTO 2024!