17 (Skříně plné kostlivců)

 

17

letní odpoledne a já řekl před svými přáteli

„chci, aby mi bylo už navěky sedmnáct,“

možná že se mi v tu chvíli divili

tak, jako se mi divili tolikrát

 

něco ve mně se za tu dobu změnilo

něco ve mně zmizelo a něco se i zrodilo

cítím se celý a že vše je nadosah

cítím se volný a všechno jde snáz

nemám hlavu v oblacích, mám ji na ramenou

svou duši jiskřivou už nemám zlomenou

třpytí se ve mně radost z mládí

zároveň se už necítím malý

 

procházím se krásnými pražskými ulicemi

poslouchám Taylořin hlas a tančit chce se mi

užívám si léto a vzpomínám na to minulé

které bylo chmurné, tiché a nemilé

teď už mi ale pomsta nic neříká

s někým vést konflikt mě jenom odláká

naopak vím, jak svobodně chutná

urovnání bojů a upřímná omluva

 

tolik odpolední jsem před jinými říkal

„takhle se cítím,“ a nikdo z nich nenaslouchal

však už vím, komu mohu věřit se vším

a díky těm lidem stávám se lepším

 

chci s vámi navěky jíst o půlnoci čínu a být králi kina

chci se zas hodinu předem sebrat a jít na Eda Sheerana

chci si navěky na letišti hrát na bohaté turisty z osla

chci navěky s Kuadlade na nezdolné kopce šplhat

chci navěky Hanči tance a Páti kajak sledovat

chci navěky těch zatracených pět děr v plotě počítat

chci navěky být s vámi a být u toho sám sebou

chci se s vámi smát a strávit to nejlepší léto

 

není to o tom probouzet se každý den šťastný

je to o tom dát každému dni šanci

první knihu jsem napsal v jedenácti letech

tehdy bych se ztratil v tomhle velkém světě

svůj další román jsem jednomu nakladatelství poslal

a místo tří odstavců jsem jich jim třináct napsal

nikdo mi neodpověděl a já snažil se dál

bylo mi sedmnáct, už jsem se nevzdával

 

letní odpoledne a já říkám před svými přáteli

„kéž by mi mohlo být už navěky sedmnáct,“

podívali se na mě a poté přikývli

jsme tady a teď, tak co míň si přát