PETRKLÍČ (2023): Studentský film Jakuba Vítka dle stejnojmenné básně Kornelia La Stara

Když mě před skoro dvěma roky Kuba oslovil, zda může na motiv mojí básně ,,Petrklíč" natočit krátký film jakožto svoji závěrečnou práci, byl to až nepopsatelný pocit radosti, zadostiučinění, nevíry a vděku. To, že má mé umění potenciál a šanci oslovit ostatní, natož je inspirovat k vlastním uměleckým počinům, zůstává dodnes mou nejryzejší motivací a tím nejvděčnějším darem, jaký bych kdy mohl obdržet. Rozhodl jsem se (s Kubovým svolením) jeho jedinečný umělecký počin sdílet i s vámi. Dík patří všem, kteří se na Kubově projektu jakoukoliv částečkou podíleli. Obrovské díky zámku ve Žďáru nad Sázavou za poskytnutí svých dech beroucích prostor pro natáčení. Největší dík ale (a nezměrný obdiv) náleží Kubovi, který přes všechny technické, umělecké i organizační peripetie dotáhl svoji skvostnou vizi až do samého konce. Díky, že jsem mohl být něčeho tak kouzelného součástí. 

Film © JAKUB VÍTEK 2023

Báseň © JAKUB JELÍNEK 2023

PETRKLÍČ

je poklidný slunný den, v sen vane tichý vánek,
jak se na vrcholu kopce šlechtí malý žlutý zámek.
lemují jej útesy, v něž bije zlaté moře,
co hrdlička osamělá zve k lásce na plném dvoře.
 
svatebčané scházejí se u zámečku Petrklíč,
sedmiletá družička si kolínko na štěrku odře,
pláč se nese jako perla radostným napětím bodře
dvorem plným svatebčanů — maminka jí říká ,,nekřič!”
a holčička utichnula, ne však konejšením matky;
,,malá mořská víla umře?” — matka ji však žene zpátky.
 
svatebčané usadí se do lavic v nádherné síni,
k níž schodiště dlouhé vede — ,,jak z pohádky o Popelce!”
s nervozitou nadšenou se čeká pouze na snoubence.
dojetí rodiny, přátel, zvoní zvon — je po poledni,
inkognito usazen sám v předposlední lavici
cítím v nitru svého srdce, že je cosi na konci.
 
tak všichni povstanou,
družička kráčí
s krví na kolenou
k bílému oltáři.
srdce se rozbuší,
poté jdou svědci,
pak všichni se otočí,
jak přicházejí snoubenci.
odvrátím k vitráži tvář,
za níž se leskne oceán,
všichni zpět se posadí
a pak už nejde nespatřit
oči hnědé a ten úsměv
s dolíčky ve známé tváři,
šťastně hledě na člověka,
jenž je tvého srdce pán.
cítím, že jsi nikdy neměl
více než-li teďka jasno,
v momentě, kdy hlasem pevným
proneseš před síní — ,,ano.”
 
Petrklíčem zazní jásot jako ještě nikdy dřív,
když ve třpytu slunečním svého pravého políbíš,
a než se otočíš, bys pohlédl v obšťastněnou síň,
zvednu se z lavice a bez povšimnutí ji opustím.
na dlouhém schodišti z kapsy cos upustím,
jak mé boty klapají a svatebčané jásají.
 
je poklidný slunný den, v sen vane tichý vánek,
jak se na vrcholu kopce šlechtí malý žlutý zámek.
lemují jej útesy, v něž bije zlaté moře,
co hrdlička osamělá zve k lásce na prázdném dvoře.
 
cítím na svých tvářích sůl,
slzy moře, či moře slz –
ta voda volá v němý důl –
Ty asi mě přec propásls.
ať už dnes, či tehdy v časech,
kdy byl jsme jeden druhého –
mohl jsi mít moji ruku,
požádals však jiného.
cítím vítr ve svých vlasech,
dorážet svým dutým hlasem –
odrazím se jako zajíc
duše vzlétne, nebe klejíc,
jak jemně vyskočím,
jak němě padám –
dolů k těm hlasitým
chápavým vlnám.
 
svatebčané gratulují oddaným, leč družička
sedmiletá na schodišti najde cosi ztraceného.
rudá zbarví žluť, z jejího odřeného kolínka
a holčička hledá toho, jemuž spadla kytička.
,,kampak běžíš?” volá z chumlu svatebčanů maminka.
,,z víly už je mořská pěna…” šeptne v slzách dívenka.

(verze 2024)