Ze života princezen (Snílek)

 

Ze života princezen

Za sedmero horami a šestero řekami

V blízké a daleké, zázračné zemi

Děly se věci – však vskutku se dějí!

Sálavá souhvězdí – ty skvosty snění

Němě ten příběh na obloze pějí

V kontrasty života emočně pějí

Ten příběh o lásce, čárech a naději

Také o bolesti – však ta přijde později

 

Byla, či nebyla, žila tam princezna

Slunce a ona – ta zem víc světla nepozná

Planula hvězdně a svítila ohnivě

Neštěstí však k ní přitančí lenivě

V bílý den – kdyby tak princezna věděla

Láska je jediným, co ona kdy chtěla

 

Chtěla se stát balerínou – byla však moc vysoká

Princ zacházel s princeznou, jako by tam nebyla

Jizev na těle tak moc, jak na duši, sama večer vzlyká

Totiž láska byla tím jediným, po čem toužila

 

Byla, či nebyla, zde jiná princezna

Jeden večer vzbudila se ve své vížce ze sna

Planul jí hvězdně a svítil jí ohnivě

Zázraky od ní však odtančí lenivě

Za to, že nechápou, zamkne své srdce

Však je láska stále tím jediným, co mít chce

 

Chtěla se stát uznávanou – byla však moc hubená

Království s ní zacházelo, jak kdyby tam nebyla

Jizev na těle tak moc, jak na duši, zřejmě je nemocná

I tak láska byla tím jediným, po čem toužila

 

Lidé jim tleskali, zpívali, jásali

Jen aby se na ně princezny usmály

Hory se radovaly, řeky si šeptaly

To, nač se princezen princové neptali

Z nadšení, jásotu a zpěvu města

Vracely se princezny do naprostého ticha

Za slz odloží tiáru, co je tolik tížila

Rozdávaly tolik lásky, až jim žádná nezbyla

 

Za sedmero horami a šestero řekami

Pod slavným třpytem, teď mlčícími hvězdami

Objeví se postavy dvě – jsou to ty dvě princezny

V noci klidu svěří si tam strasti, strachy i své sny

Společníků třicet šest na tom ostrůvku malém

Sleduje, jak se princezny konečně necítí samy

I po tom všem ošklivém tu spolu chrání naději

Že i ony budou jednou žít šťastně až navěky

 

Láska byla tím jediným, co jim vždycky chybělo

Teď už ale nejsou samy, a to jim teď stačilo