On lhal (Skříně plné kostlivců)

 

on lhal

za oknem se studený vítr prohání

vše hezké, co jsem cítil, zahání

jen tiše šeptá: bylo to lhaní

 

lhaní, lhaní, lhaní, lhaní

 

z obrazovky se ke mně tvá slova natahují

vše krásné, co jsem měl, odtahují

připomínají, co vše dva lehkovážní obětují

 

obětují, obětují, obětují

 

tělo se mi klepe v přicházející hrůze

má mysl pochybuje, že bys toho litoval tuze

mé oči se snaží vstřebat to úsečné sdělení

že všechna tvá slova byla lhaní

 

lhaní, lhaní, lhaní, lhaní

 

cítil jsem tolik věcí, že jsem necítil nic

nevím, jestli kdy budu důvěřovat víc

proč jsi musel něco takového dělat?

tak zvrhnuté divadlo tak dlouho hrát?

však nejhorší na tom všem jednoznačně bylo

že ty hřejivé příjemné pocity lhaní vyvolalo

píšeš mi, že ses snažil přesvědčit sám sebe

což se však nepovedlo, jen se rozbouřilo nebe

chtít mě by totiž pro tebe tolik věcí vyřešilo

vše by bylo jednodušší, jenže tvé divadlo nestačilo

a mně teď dochází, že to, co jsem cítil

vyvolal jsi jen krutě obyčejným lhaním

byly tedy i ty mé pocity falešné?

když teď na můj sen o nás říkáš ne

zahrál jsi mě jako nic netušící kartu

hru jsi pak zakončil v nečekaném zvratu

 

hru, zakončil, zvratu

 

prohra, zoufalství, hrůza, hněv

tvůj sladce otrávený zpěv

mozaika pocitů všemožných barev

 

z našich dvou měsíců stal se jen chlad

který pak zavinil mého snu pád

možná, že jsi byl dokonce rád

rád za to lhaní, lhaní, lhaní

které ti tak trochu otevřelo oči

jako brzké slunko ranní

mě jsi ale roztříštil

a nechal vítr mě rozfoukat

lhaním mé srdce potřísnil

lhaním

 

lhal jsi mi, M.