Večernice rudé sako: A poem by Kornelius La Star

večernice rudé sako.

východ slunce odráží se v kapce smůly stromu břízy – 

břízy, jejíž bledou kůži opínají ladné pruhy –

tenká její větévka, jež horským větrem klepe se,

k jezeru se natahuje, v kole stříbra třese se,

jak déšť svěží lístky smáčí a roztančí hladinu,

která počne svítit kouzlem noci další hodinu.

 

ach, Vy hory — ach, Ty břízo —

nebeské je veslo, které do hladiny vodní řízlo,

stejnak její kůži bledou, večernice sivé kouzlo.

 

na kopečku nad jezírkem zámeček se hrdě skví –

věže jeho vytáhlé tak, střežíc jak hvězd tajemství –

vrchnost, o níž podzámečtí lidé pějí chvalozpěv,

silueta malovaná na jezeře — ach, tož zjev!

malba snů a kompromisů, jak světélko nahoře,

svíce v síni vížky dlouhé uzřívá hvězd, hor i moře.

 

ach, Vy hvězdy — ach, Ty zámku —

vznešený je pohled, kterým sesbíráte všechnu lásku,

stejnak její písně všechny, s večernicí prohrát sázku.

 

večernice, co vše uzří, z lůna nebes na hladině

ve klín záře uzřívá se, než hvězdiček schová stín –

 

příchod stínu odráží se v kapce krve na zápěstí –

bledém, jehož modré žíly spatře ostří znejistí –

tenká je ta ručička, jež bolestí tou klepe se,

k tváři své se natahuje, v soubor vzlyků třese se,

jak slz mladých proud pohladí a rozštípe v kůži řez,

ó ty oči počnou ztrácet světlo všechno ještě dnes.

 

ach, ta bolest — ach, ty slzy —

co kdy komu udělaly? však je brzy,

by tak mladé utonuly v nenávisti.

 

lesklou chodbou prochází on, s bradou hrdě zvednutou –

a v chvíli, kdy úsměv dá Ti, podlomíš se v kolenou.

přítel, o němž známí jeho i neznámí pějí zpěv – 

neví, že ta elegance barvy rudé kryje zjev

rukávky tak červenými, že dokáží skrýti krev,

či růž řezů vytracených změní tiše ve svit hvězd.

 

ach, Ty sako přenádherné —

jak ulité padneš mu a jak překrásně červené,

až se hvězdy s večernicí počnou cítit ztracené.

 

večernice, co vše uzří, je jediným tím, kdo tuší,

proč̌ se ty rty neusmějí, slyší když, jak jim to sluší –

odraz zámku na hladině̌ v luny svitu je tak krásný,

stejnak jako večernice a ty ladné pruhy břízy –

před zrcadlem ráno jsem jak před jezerní hladinou

a oblékám rudé sako, bych skryl ránu krvavou.

 

východ slunce odráží se v kapce smůly stromu břízy –

břízy, jejíž bledou kůži opínají ladné pruhy –

tenká její větévka, jež horským větrem klepe se,

k jezeru se natahuje, v kole stříbra třese se,

jak déšť svěží lístky smáčí a roztančí hladinu,

která počne svítit kouzlem noci další hodinu.